Nepál – Krajina pod střechou světa
Nepál je země, kde se nebe dotýká hor a každý krok voní dobrodružstvím. Mezi zasněženými vrcholky Himálaje, barevnými modlitebními praporky, starobylými chrámy a rušnými uličkami Káthmándú se ukrývá svět plný kontrastů, pokory a nezapomenutelných zážitků. Přestože Nepál patří k nejchudším zemím světa, jeho skutečné bohatství se skrývá v srdečnosti místních lidí, duchovní atmosféře a krajině, která bere dech. Je to místo, kde se cestovatel snadno ztratí v horách, ale často najde sám sebe.
Zajímavosti z Nepálu
Kde čas plyne jinak
Nepál je země, kde víra není ukrytá jen za zdmi chrámů, ale je součástí každodenního života. V ulicích Káthmándú se mísí vůně kadidla, zvuk modlitebních mlýnků, barevné obětiny i modlitební praporky vlající ve větru. Hinduistické chrámy zde stojí vedle buddhistických stup a člověk má často pocit, že se hranice mezi náboženstvími ztrácí mnohem přirozeněji než jinde. Nejrozšířenějším náboženstvím je hinduismus, ke kterému se hlásí většina obyvatel, významné místo má ale také buddhismus, islám, kirátské náboženství, křesťanství a další menší víry. Právě tato pestrost dělá z Nepálu zemi mnoha svátků, rituálů a tradic. Zároveň je zde ale víra spojena i s pravidly, která mohou být pro cestovatele překvapivá – například do hinduistických chrámů smí vstoupit pouze hinduisté a ostatní návštěvníci je mohou obdivovat jen zvenčí. Zvláštní je i to, že zde neexistuje jen jeden „Nový rok“. Kromě našeho kalendáře se v Nepálu používá například kalendář Bikram Sambat, podle kterého je země přibližně o 56 let a 8 měsíců napřed. Zatímco u nás je rok 2026, v Nepálu se podle tohoto kalendáře píše rok 2083. Vedle něj existuje také Nepal Sambat, tradiční kalendář newarské komunity, a v horských buddhistických oblastech se slaví Losar – tibetský a himálajský Nový rok. Různé komunity tak vítají nový rok v různých obdobích podle své víry, tradic nebo etnického původu. Pro cestovatele je fascinující vidět, že čas zde není jen číslo v kalendáři, ale součást kultury a identity. I když Nepál patří k nejchudším zemím světa, jeho duchovní bohatství, úcta k tradicím a schopnost slavit život v mnoha podobách patří k tomu, co na něm zapůsobí nejvíc.
Svět hor a Šerpů
Nepál je neodmyslitelně spojený s Himálajem – pohořím, které působí téměř nadpozemsky. Právě zde se tyčí nejvyšší hora světa Mount Everest, kterou Nepálci nazývají Sagarmatha, i další slavné osmitisícovky, které lákají horolezce, dobrodruhy i obyčejné cestovatele z celého světa. Zasněžené vrcholy, hluboká údolí, visuté mosty, kamenné stezky a malé horské vesnice vytvářejí krajinu, která je drsná, krásná a pokorná zároveň. S Himálajem jsou úzce spojeni Šerpové, lidé, kteří po generace žijí vysoko v horách a dokonale se přizpůsobili náročným podmínkám. Často si je spojujeme hlavně s výstupy na Everest a s rolí horských průvodců, nosičů nebo záchranářů. Ve skutečnosti jsou ale Šerpové samostatnou etnickou skupinou s vlastní kulturou, jazykem, tradicemi a silným vztahem k buddhismu. Hory pro ně nejsou jen turistickou atrakcí, ale domovem a posvátným prostorem. Jejich život je obdivuhodně tvrdý. Vysoká nadmořská výška, chlad, omezené možnosti dopravy, skromné podmínky i závislost na sezónním turismu tvoří každodenní realitu mnoha horských oblastí. Přesto jsou Šerpové známí svou pohostinností, klidem a neuvěřitelnou fyzickou odolností. Pro mnoho expedic na Sagarmathu i další himálajské vrcholy jsou naprosto nepostradatelní – bez jejich zkušeností, znalosti terénu a práce v extrémních podmínkách by se řada výstupů vůbec nemohla uskutečnit. Himálaj však není jen symbolem dobrodružství a velkých výkonů. Je také místem, kde si člověk naplno uvědomí, jak malý je ve srovnání s přírodou. Každý krok v řídkém horském vzduchu, každý pohled na bílé štíty a každý kontakt s lidmi, kteří zde žijí, připomíná, že skutečné bohatství Nepálu neleží jen na vrcholcích hor, ale i v lidech, kteří pod nimi po staletí žijí.
Káthmándú
Káthmándú je město, které člověka pohltí hned po příjezdu. Je hlučné, prašné, chaotické, barevné a plné života, ale zároveň i syrové a pro Evropana místy velmi náročné. V úzkých uličkách se mísí troubení motorek, vůně koření, kadidla, pouličního jídla i ruch obchodů a tržišť. Na ulicích se často povalují odpadky, pobíhají zde toulaví psi a člověk tu narazí i na scény, které nejsou pro každého snadné – například rituální obětování zvířat, které je součástí některých náboženských tradic. Na každém rohu se objevují chrámy, malé svatyně, modlitební mlýnky nebo sochy bohů, které připomínají, že duchovní život je zde součástí běžného dne. Káthmándú může být na první pohled nepřehledné, špinavé a živelné, ale právě v tom spočívá jeho zvláštní síla. Není to uhlazené město vytvořené pro turisty, ale místo plné skutečného života, kontrastů, víry a každodenního shonu. Je autentické, intenzivní a nezaměnitelné.
Němé tváře Nepálu
Nepál není jen zemí hor, chrámů a modlitebních praporků, ale také domovem překvapivě pestré fauny. Díky tomu, že se jeho krajina během poměrně krátké vzdálenosti mění od tropických nížin až po ledové vrcholky Himálaje, žijí zde zvířata, která bychom si často s jednou zemí ani nespojili. Na jihu Nepálu se rozkládají teplé nížiny Terai s národními parky a džunglí, zatímco na severu začíná drsný svět vysokých hor. V nížinných oblastech, například v národním parku Chitwan nebo Bardia, lze narazit na jedny z nejznámějších nepálských zvířat – tygry bengálské, nosorožce indické, krokodýly, divoké slony, jeleny, opice nebo množství ptáků. Na jihu Nepálu jsou běžně k vidění také divocí pávi, kteří se volně pohybují krajinou a svým výrazným zbarvením dodávají místní přírodě zvláštní kouzlo. Právě tady člověk pozná úplně jinou tvář Nepálu než tu himálajskou. Místo sněhu a ledovců se před ním otevírá zelená, vlhká a živá krajina plná zvuků džungle. Ve vyšších polohách se fauna postupně mění. V horských lesích žijí například pandy červené, himálajští tahrové, langurové, různé druhy bažantů a dravců, ale také medvědi. Jedním z nejvzácnějších a nejtajemnějších obyvatel Nepálu je sněžný levhart. Tento plachý predátor žije vysoko v horách a zahlédnout ho ve volné přírodě je mimořádně vzácné. Právě proto se mu často říká duch hor. Zvířata jsou v Nepálu součástí přírody, náboženství i každodenního života. V ulicích měst se člověk setká s toulavými psy, opicemi u chrámů nebo kravami, které mají v hinduistické kultuře posvátné postavení. Na jihu země je možné vidět také slony využívané k práci nebo v turistickém ruchu. Pro Evropana může být velmi silným a nepříjemným zážitkem pohled na slona připoutaného za nohu ke kůlu, protože ukazuje i tvrdší stránku vztahu člověka ke zvířatům. Zajímavým, ale stále citlivějším tématem jsou tygři. Jejich ochrana v Nepálu patří k velkým úspěchům, protože se jejich počet v posledních letech výrazně zvýšil. Na tak malém území to ale zároveň přináší nové problémy. Tygři se častěji dostávají do blízkosti vesnic, polí a lidí, takže přibývá situací, kdy dochází ke konfliktům mezi divokou přírodou a každodenním životem místních obyvatel.
Naše cesta do Nepálu
Délka pobytu: 2 týdny – duben 2022, (děti 6 a 7 let)
Ubytování:
Baber Mahal Vilas
Hotel Everest View
Club Himalaya
Namobuddha Resort
Jungle Villa Resort
Temple Tree Resort
Gokarna Forest Resort
Restaurace:
Většinou jsme jedli v hotelu, kde jsme zrovna spali, občas také venku na ulici nebo v restauracích, kam nás vzal průvodce, kterého jsme měli k dispozici téměř na každém kroku. Nutno ale říct, že po tom, co člověk vidí, jak se na ulici prodává maso na pultech – v prachu, špíně, bez chlazení a mezi všudypřítomnými divokými zvířaty – má tak trochu chuť stát se vegetariánem. V takové chvíli je skvělé dát si místo masa třeba sýr paneer. Jinak pálivé je tam opravdu skoro všechno: špagety pro děti, snídaně, omáčky – prostě všechno. Po čtrnácti dnech toho evropské zažívání začíná mít docela dost a trochu stávkuje. Rozhodně se ale vyplatí ochutnat některou z verzí butter chicken, chicken tikka masala nebo jiné podobné indické speciality.
Naše dubnová cesta do Nepálu byla pestrá od samého začátku. Během necelých dvou týdnů jsme projeli Káthmándú a jeho okolí, vystoupali k Himálaji, zažili výhledy na Everest i Annapurnu, navštívili historická města, buddhistická i hinduistická poutní místa, dostali se až do subtropické džungle v Chitwanu a nakonec si užili klidný závěr v Gokarna Forest Resortu u Káthmándú. Už samotný plán cesty od cestovní agentury naznačoval, jak neuvěřitelně rozmanitý Nepál je.
Celé dobrodružství začalo v Káthmándú, hlavním městě ležícím v údolí ve výšce zhruba 1 300 metrů nad mořem. Po příletu jsme vyrazili do města a hned narazili na festival vítání nového roku. Pomalu jsme se tak začali ladit na nepálskou atmosféru – směs chaosu, barev, prachu, vůně kadidla a neustálého pohybu. I když děti spaly v letadle jen čtyři hodiny, byly překvapivě čilé, takže první den jsme zvládli mnohem lépe, než jsme čekali.
Káthmándú na nás působilo jako město kontrastů. Úzké uličky, ruch, doprava, chrámy, tržiště i starobylé stavby se tu mísí do podoby, která je někdy chaotická, ale zároveň fascinující. K nejvýznamnějším místům ve městě patří Durbar Square, stúpa Boudhanath, Swayambhunath – slavný opičí chrám – i chrámový komplex Pashupatinath. A přesně takový byl Nepál od prvních hodin: živý, hlučný, duchovní a úplně jiný.
Zpočátku jsme měli trochu pocit, že na nás různé nemoci a infekce číhají na každém rohu. Neustále jsme si chtěli mýt ruce a všechno dezinfikovat. Ale to byl hlavně první kulturní šok. Po pár dnech tahle „panika“ sama odezněla a člověk se do místního rytmu začne přirozeněji nořit.
Hned další ráno jsme měli odlétat helikoptérou směrem k Everestu, jenže let byl zrušen. Místo horského dobrodružství jsme si tak prošli město, chrámy a večer zakončili trochu nečekaně v Hard Rock Café. O den později jsme už ale opravdu vyrazili – a přesně ve stylu Nepálu. Nejdřív se měnila helikoptéra, pak opravili tu původní, takže jsme nakonec dostali zase tu původní. Upřímně, člověku to na jistotě úplně nepřidá, když má letět do horského terénu a až do výšky nad 5 000 metrů, kde je řídký vzduch. Kvůli tomu jsme také museli mít s sebou minimum věcí, aby byla helikoptéra co nejlehčí.
Přes mezipřistání v Lukle, která bývá označována za jedno z nejnebezpečnějších letišť světa (naštěstí jsme v Lukle nepřistávali letadlem, ale už zmíněnou helikoptérou - uff), jsme se dostali až do oblasti Syangboche a odtud dál k jednomu z vrcholů celé cesty – ke krátkému přistání u Kala Pattharu ve výšce kolem 5 600 metrů. Právě tam člověk okamžitě pochopí, že Himálaj není jen krásný, ale i drsný. Dětem nebylo úplně dobře, bolelo je břicho a vzduchu bylo znatelně méně. Přesto to byl zážitek, na který se nezapomíná. Při pohledu směrem k base campu se na člověka žene pocit, že by se mu chtělo brečet. Ne únavou, ale tím zvláštním dojetím, kdy stojíte tváří v tvář něčemu, co celý život znáte jen z obrázků.
Na noc jsme zůstali v hotelu Everest View ve výšce 3 880 metrů, který je známý jako jeden z nejvýše položených hotelů na světě. Veškerý personál byl neskutečně milý a ochotný – ostatně nacházeli jsme se v oblasti Šerpů. Odpoledne se Everest zatáhl, přišla mlha a chlad, ale síla toho místa byla i tak obrovská. Vyrazili jsme pěšky jen pár kilometrů do nejbližší vesnice, ale námaha v této výšce byla obrovská. Děti odpočívaly snad každých sto metrů – a upřímně, my dospělí jsme měli taky co dělat.
Ráno nás odměnil nádherný východ slunce nad Himálajem. Čekání na helikoptéru se sice protáhlo asi o dvě hodiny, ale v takové krajině nám to vlastně vůbec nevadilo. Nakonec jsme se vrátili zpět do Káthmándú. Cestou jsme navíc vezli starou babičku z horské vesnice dolů do města k lékaři. Byl to další malý moment, který ukázal, že helikoptéra v těchto místech není jen luxusní zážitek pro cestovatele, ale důležitá součást života v horách.
Další dny jsme poznávali Káthmándú a jeho okolí. Vyhlídkový let nad Himálajem měl opět zpoždění a znovu se měnilo letadlo, ale nakonec se uskutečnil. Navštívili jsme také zoologickou zahradu, která nás spíš zklamala, a potom opičí chrám, kde byly opice opravdu všude. Nechyběla ani lanovka a další procházky městem.
Naše děti vypadají trochu jako dvojčata, hlavně když byly menší. V Nepálu prý přináší štěstí, když se člověk dvojčat dotkne, takže asi tušíte, jaký rozruch jsme tam s našimi kluky vyvolávali. Kolik lidí se s nimi chtělo fotit, to už ani nedokážeme spočítat.
Podle programu jsme se vydali také do Patanu, historického města odděleného od Káthmándú řekou Bagmati. Patan patří k nejstarším městům v údolí a je známý svou jemnou architekturou, kovovými sochami, dřevořezbami a množstvím chrámů. Na Nepálu je krásné i to, jak přirozeně se v něm propojuje každodenní život s duchovním světem. Lidé se modlí, přinášejí obětiny a vedle toho normálně žijí, pracují a obchodují.
Velmi silný byl i výlet na Chandragiri Hill, kopec vysoký 2 551 metrů jihozápadně od Káthmándú. Nahoru vede lanovka a za dobrého počasí jsou odtud fantastické výhledy na údolí i himálajské vrcholy. Bohužel v období sucha, těsně před monzunovými dešti, nejsou hory kvůli prachu a oparu často vidět téměř odnikud – dokud nedorazíte přímo k nim. I proto se pro cestu do Nepálu často doporučuje období hned po monzunu, tedy říjen a listopad.
Jedním z nejsilnějších zážitků byl Bhaktapur, starobylé královské město plné chrámů, dřevěných detailů, nádvoří a starých uliček. Mělo zvláštní atmosféru – jako by se tu čas opravdu zpomalil. Právě zde jsme zažili nepálský Nový rok a místní slavnosti Bisket Jatra, které jsou mnohem syrovější, hlučnější a autentičtější, než na co je Evropan zvyklý.
Viděli jsme i obětování zvířat, což pro nás bylo velmi nezvyklé a silné. Nešlo o turistickou atrakci, ale o skutečný živý rituál, který patří k místní tradici. Kromě toho jsme objevovali mandaly, tibetské mísy, místní řemesla a nádhernou historickou architekturu. Poté jsme pokračovali do Nagarkotu a ubytovali se v Club Himalaya, odkud bývají krásné výhledy na himálajské hřebeny. My jsme je bohužel kvůli oparu vidět nemohli.
Z hor jsme si odnesli nejen výhledy, ale i spoustu nečekaných situací. Ráno jsme vyrazili na túru přes vesnice a cestou potkali svatbu. Jedno z dětí mělo během výletu zažívací problém, takže jsme skončili na turecké kadibudce u někoho doma. I takové momenty k cestování patří – a často se na ně nakonec vzpomíná skoro nejvíc.
Nagarkot leží ve výšce kolem 2 175 metrů a je známý východy a západy slunce i panoramaty Himálaje. Za jasného počasí je odsud možné zahlédnout i Everest. Odtud jsme pokračovali přes Namobuddhu do Dhulikhelu. Namobuddha byla úplně jiná než rušné Káthmándú – klidná, skromná a duchovní. Navštívili jsme buddhistický klášter, potkali psa, který skočil na naše dítě a pak nás ještě dlouho následoval, a noc strávili v malém horském hotelu s vegetariánským jídlem. Dhulikhel a Namobuddha v nás zanechaly úplně jiný obraz Nepálu – méně hlučný, méně turistický, ale o to niternější.
Potom nás čekal dlouhý, asi sedmihodinový přejezd do Chitwanu. Krajina se postupně změnila. Z horských cest a výhledů jsme se dostali do zeleného nížinného světa, kde už je vzduch těžší, teplejší a vlhčí. Národní park Chitwan patří k nejznámějším přírodním oblastem Nepálu. Je to místo džungle, řek, zvířat a thárských vesnic.
Věděli jsme, že právě tady je třeba myslet i na praktičtější stránku cesty. V jižním nížinném pásu je vyšší výskyt komárů a určité, i když spíše nízké riziko malárie, zatímco vyšší polohy nad 1 800 metrů se už za malarickou oblast nepovažují. Už přípravy tak ukazovaly, jak velké kontrasty Nepál nabízí: zatímco v Himálaji člověk řeší řídký vzduch a výškovou únavu, v Chitwanu zase vedro, džungli a ochranu proti hmyzu.
Odpolední jízda na slonech pro nás nebyla příjemným zážitkem – spíš naopak. Pozdější focení a možnost slony pohladit bylo hezčí, ale celkově v nás tato část nechala rozporuplný dojem. Ráno jsme vyrazili na kánoi po řece Rapti, kde na jedno z dětí opět vybafl mokrý pes, a potom jsme v klidu pozorovali krokodýly. Odpolední safari jeepem bylo úplně jiné – všude byli pávi, džungle byla živá a napínavá.
Další ráno přišlo jedno z největších překvapení celé cesty: safari s nosorožcem zblízka a dokonce i medvědy. Chitwan je domovem nosorožců, krokodýlů, mnoha druhů ptáků a celé řady dalších zvířat, takže přírodně to byla jedna z nejzajímavějších částí celé cesty. Na tygra jsme bohužel nenarazili, našli jsme jen stopu tlapy v písku. Ale i to nahánělo husí kůži – vědět, že tudy kráčela největší žijící kočkovitá šelma, není úplně uklidňující.
Po džungli jsme pokračovali do Pokhary, města pod Annapurnou. Pokhara leží asi v 827 metrech nad mořem a má úplně jinou atmosféru než Káthmándú. Je klidnější, uvolněnější a díky jezeru Phewa i nádherně fotogenická. Nad tím vším se za dobrého počasí zvedají vrcholy Annapurny a Machapuchare.
Ráno jsme letěli helikoptérou k Annapurně, kde jsme strávili asi hodinu, a pak zase zpět. Následoval chrám, muzeum Himálaje, kde kluci lezli na umělou horu, vodopád, město a nakonec déšť, který pořádně změnil odpolední plány. V Pokhaře jsme měli i výlet do Sarangkotu a Naudandy, odkud jsou jedny z nejkrásnějších výhledů na Annapurnu a jezero Phewa. Další den patřil známým místům, jako je World Peace Pagoda, Bindabasini Temple nebo Devi’s Falls.
Další ráno jsme se pokusili zachytit východ slunce nad Annapurnou. Vidět byla jen částečně, ale i to mělo své kouzlo.
Z Pokhary jsme se vrátili letecky zpět do Káthmándú, protože cesta autem by trvala asi devět hodin. Řidič, který nás vezl do Pokhary, jel s našimi zavazadly dlouhou cestu zpět po silnici, ale nejprve počkal, až opravdu odletíme. V Nepálu se totiž celkem běžně stává, že se let jednoduše zruší.
Upřímně, po tom všem, co jsme o nepálské letecké dopravě věděli, jsme tak trochu doufali, že se let zruší i tentokrát. Letecká doprava v Nepálu nemá nejlepší pověst a člověk má před podobným přeletem jednoduše respekt. A po přistání, při kterém jsme se modlili, abychom těsně před dosednutím ještě nespadli, se ten respekt rozhodně nezmenšil. Nakonec jsme ale dorazili v pořádku a přesunuli se do Gokarna Forest Resortu.
To byl úplně jiný závěr, než jaký jsme zažívali během předchozích dnů. Gokarna bývala kdysi soukromou loveckou rezervací nepálské královské rodiny a dnes je to zelené, klidné místo kousek od ruchu velkoměsta. Procházeli jsme se kolem golfového hřiště a lesem, kde jsme viděli opice i jeleny. Po Himálaji, chrámech, vesnicích a džungli to byl velmi příjemný a klidný závěr celé cesty.
Poslední den jsme ještě vyrazili do města, trochu neúspěšně hledali buddhistický chrám a před odletem stihli i kadeřníka.
Některé chvíle byly krásné, jiné náročné a některé zvláštní nebo nepohodlné. Ale právě díky tomu byl Nepál opravdový. Ne uhlazený a pohodlný, ale živý, syrový, duchovní a nezapomenutelný. A přesně takový zůstane v našich vzpomínkách.
Naše tipy
Co navštívit: Určitě hlavní město Káthmándú, dále oblast hor – když už je člověk v Nepálu, měl by podle nás vidět Mount Everest. Za návštěvu rozhodně stojí také Bhaktapur, Namobuddha a Dhulikhel. Národní park Chitwan byl také velkým zážitkem a byla by škoda vynechat i Pokharu a Annapurnu.
Omezení pro děti: Nepál je velmi chudá a v mnoha ohledech nerozvinutá země, kde na cestovatele může čekat spousta komplikací. Je tedy potřeba dobře zvážit, do jaké míry si s dětmi jakéhokoliv věku na takovou cestu troufnete. My jsme celou dovolenou zvládli hladce, jen s občasnými lehčími střevními potížemi. Přijeli jsme ale opravdu dobře připraveni – s potřebným očkováním, velkou zásobou léků a nastavení na to, že se může stát téměř cokoliv. Do Nepálu jsou pro dospělé i děti doporučována zejména tato očkování: žloutenka typu A a B, tyfus, cholera, vzteklina – toulavých psů je zde opravdu hodně, japonská encefalitida a očkování proti meningokokům A, C, W135 a Y. Upřímně bychom doporučili jet do Nepálu spíše se staršími dětmi, už jen kvůli možnostem očkování, hygieně, přesunům a celkové náročnosti cesty. Děti předškolního věku bychom pro takovou cestu příliš nedoporučovali.
Tipy na jídlo: Ochutnat se vyplatí v podstatě všechno. Nepálská kuchyně je hodně podobná indické a chutě jsou tu úplně jiné než v Evropě. Jen je potřeba počítat s tím, že opravdu skoro všechno pálí – někdy i jídla, u kterých by to člověk vůbec nečekal.
Co nedělat / na co si dát pozor: Nehlaďte toulavé psy, i když někteří vypadají opravdu roztomile. Obecně je lepší nesahat na žádná zvířata. Pokud nejste zkušení cestovatelé, doporučili bychom chodit po městech i památkách s průvodcem. Pokud je to možné, snažili bychom se omezit vnitrostátní létání, protože letecké standardy jsou zde oproti Evropě výrazně nižší. Důležité je také důkladně si mýt ruce, pít pouze balenou vodu a nikdy si nečistit zuby vodou z kohoutku. V tropických oblastech je potřeba chránit se proti komárům. Obecně platí, že na cestu do Nepálu je dobré se opravdu pečlivě informovat a připravit – zdravotně, prakticky i psychicky. Rozhodně se to vyplatí.
Nepál je země velkých kontrastů. Jeden den tu člověk stojí před nejvyššími horami světa, druhý den prochází mezi chrámy, další den projíždí džunglí za nosorožci a pak se znovu ocitá uprostřed prachu, troubení a nekonečného chaosu. Není to vždy jednoduchá země na cestování, ale právě v tom je její síla. Nepál dokáže unavit, překvapit i zaskočit, ale zároveň ukazuje svět, který je úplně jiný než ten evropský. A právě proto patří k místům, na která se nezapomíná.
Více fotografií naleznete v Galerie- Nepál
