Francouzská Polynésie – Tyrkysový sen
Francouzská Polynésie je místo, které si většina z nás představuje jako dokonalý tropický sen – tyrkysové laguny, palmy, bílé pláže a nekonečný oceán. Ve skutečnosti ale nejde jen o Bora Bora a luxusní bungalovy nad vodou, ale o celý svět ostrovů, z nichž každý má vlastní atmosféru.
Ostrovy uprostřed Pacifiku
Francouzská Polynésie není jeden ostrov, ale celý svět rozesetý uprostřed Tichého oceánu. Tvoří ji více než stovka ostrovů a atolů, které se dělí do několika souostroví. Každé z nich má trochu jinou atmosféru – od známého Tahiti přes romantickou Bora Bora až po odlehlé atoly Tuamotu.
Nejznámější částí jsou Společenské ostrovy, kam patří Tahiti, Moorea, Bora Bora, Raiatea nebo Huahine. Právě tady většina cestovatelů začíná. Tahiti je největší a nejživější ostrov, Moorea působí zeleněji a klidněji a Bora Bora je symbolem luxusních bungalovů nad vodou, tyrkysové laguny a výhledů na horu Otemanu.
Úplně jiný svět představují Tuamotu – nízké korálové atoly, kde místo vysokých hor najdete nekonečné laguny, kokosové palmy a jedny z nejlepších míst na potápění v celé Polynésii. Právě tady se také často pěstují slavné tahitské černé perly.
Lovci perel
Francouzská Polynésie je proslulá tahitskými černými perlami. Ty ve skutečnosti nemusí být jen černé – často se lesknou do zelena, stříbrna, modra nebo odstínu připomínajícího paví peří. Vznikají v perlorodkách pěstovaných v průzračných lagunách a patří k nejtypičtějším suvenýrům z těchto ostrovů.
Dříve se černé perly získávaly mnohem drsnějším způsobem než dnes. Lovci perel se na jeden nádech nořili do lagun a sbírali divoké perlorodky. Pod vodou vydrželi i dvě až tři minuty. Teprve po otevření lastur se ukázalo, zda se uvnitř kromě perleti skrývá také vzácná přírodní perla. Dnes už většina tahitských černých perel vzniká na perlových farmách, kde perlorodky několik let dozrávají v čistých vodách polynéských lagun.
Duše Polynésie
I když jsou ostrovy Francouzské Polynésie dnes politicky součástí Francie, místní identita zůstává hluboce polynéská. Vychází z oceánu, rodiny, hudby, tance, řemesel a silného respektu k přírodě. Právě tato kombinace dává ostrovům atmosféru, kterou nelze vnímat jen jako exotickou kulisu k tyrkysovým lagunám.
Jedním z důležitých pojmů je mana. Těžko se překládá jedním slovem, ale dá se chápat jako duchovní síla, energie nebo vnitřní moc, kterou může mít člověk, místo, předmět i samotná příroda. V polynéském vnímání světa nejsou oceán, hory, laguny ani předkové něčím vzdáleným nebo neživým. Všechno je určitým způsobem propojené.
Velkou roli hrají také hudba a tanec. Tahitský tanec ʻori Tahiti je energický, rytmický a výrazný. Doprovází ho bubny, zpěv a tradiční nástroje. Pro návštěvníky může na první pohled působit jako večerní show, ve skutečnosti je ale důležitou součástí místní identity. Tancem se vyprávějí příběhy, předávají emoce a udržuje spojení s minulostí.
Typickým symbolem Tahiti je květina tiare. Nosí se za uchem, používá se do věnců i vonných olejů a je vidět téměř všude. Podle toho, na které straně ji člověk nosí, se někdy naznačuje, zda je zadaný, nebo volný. Je to drobný detail, ale k atmosféře Polynésie patří stejně neodmyslitelně jako vůně moře, květin a kokosového oleje.
K tradičnímu vzhledu Polynésie patří také střechy z palmových listů, které se často objevují na hotelových vilkách a bungalovech. Nejde jen o estetiku a romantický tropický dojem. Tyto střechy se vyrábějí z místních přírodních materiálů a jejich pravidelná obnova zároveň poskytuje práci místním obyvatelům. Protože jde o přírodní krytinu, musí se po několika letech znovu obnovovat.
Pro Polynésii a celé Tichomoří je velmi typické také tetování. Nejde pouze o ozdobu těla, ale o prvek s hlubším významem. Tradiční polynéské tetování může vyprávět o původu, rodině, odvaze, životní cestě nebo společenském postavení člověka. Každý motiv, linie i symbol mohou mít vlastní význam. Tetování je tak pro místní součástí identity – jakýsi vytetovaný životní příběh.
Zajímavou součástí polynéské kultury je také tradiční role māhū. Tento pojem označuje muže, kteří historicky zastávali ženskou sociální roli. V některých výkladech se uvádí, že pokud se v rodině narodilo málo dívek nebo žádná, mohl jeden ze synů převzít některé ženské role v domácnosti. Dnes je māhū vnímáno jako kulturně zakořeněný fenomén, který nelze jednoduše popsat jako „muže převlečeného za ženu“. Jde o mnohem starší a pro Polynésii specifickou součást místní společnosti.
Naše cesta do Polynésie
Délka pobytu: 3 týdny, prosinec/leden 2020/2021 (děti 5 a 6 let)
Ubytování:
InterContinental Tahiti Resort & Spa
Conrad Bora Bora Nui
Hilton Moorea Lagoon Resort & Spa
Restaurace:
Jedli jsme pouze v hotelových restauracích.
Do Polynésie jsme se vydali během koronavirové pandemie a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, která jsme tehdy mohli udělat. Letenky i hotely byly ve srovnání s běžnými cenami výrazně levnější, turistů bylo minimum a celé to působilo jako báječný únik z tehdy šíleného světa.
A nutno říct, že je jen málo míst, která nás jako rodinu okouzlila natolik, že bychom tam klidně zůstali několik měsíců, možná i let. Polynésie mezi ně rozhodně patří. Je to ráj na zemi přesně takový, jak ho známe z filmů nebo reklam. Azurově modré laguny, korálové útesy, bílé písečné pláže plné palem a příjemní, usměvaví lidé. Tahle země nás prostě dostala.
Už po příletu vás na letišti přivítá věnec z květin, jejichž vůně se line celou příletovou halou. A takto se zde nevítají jen turisté, ale úplně každý, na koho někdo čeká. Polynésie se skládá z přibližně stovky ostrovů, ale ne všechny jsou obydlené. Hlavním ostrovem, kde žije také nejvíce lidí, je Tahiti. Právě tam jsme strávili první tři a posledních šest dní.
Prosinec a leden patří k nejnavštěvovanějším obdobím roku. My jsme zažili jen pár dnů, kdy to úplně nebylo na opalování, a z toho jen dva téměř celé propršely. Jinak šlo spíše o občasné přeháňky. Když už ale pršelo, tak opravdu pořádně.
Jeden takový liják nás zastihl při šnorchlování. Když jsme se vrátili na loď, nebyla suchá jediná věc – ani ty, které jsme měli schované pod sedačkou. V lodi stálo asi půl centimetru vody a nám všem byla najednou hrozná zima. Zabalit se ale nebylo do čeho, protože osušky se daly také ždímat. Ještě že náš kapitán Roberto neztrácel optimismus ani smysl pro humor. I když jsme skoro mrzli, pořád jsme se vlastně smáli.
Dětem dokonce zpíval na lodi s doprovodem na ukulele, zatímco my jsme se potápěli se žraloky.
Právě tady jsme poprvé vyzkoušeli ubytování ve vodních vilách, které jsou pro Polynésii a také Maledivy tak typické. Pro citlivějšího člověka mohou být první dny a noci trochu náročnější. Cítíte každé ťuknutí vlnky o pilíř vily a při představě, že je pod vámi asi šest metrů hloubka, to může být zpočátku lehce znervózňující.
Viděli jsme také několik představení tradičních tanců. Samozřejmě je to show připravená pro hotelové resorty, a tím část kouzla trochu vyprchává. Jenže když se rozezní bubny a před vámi tančí muži a ženy v palmových listech s květinovými věnci na hlavě, stejně vás to pohltí. V tu chvíli je vlastně jedno, jestli sedíte v hotelu, nebo uprostřed džungle.
Bora Bora byla naše nejdelší, desetidenní zastávka. Dřívější název ostrova zněl Pora Pora a překládá se přibližně jako „prvorozený“, tedy ostrov, který vznikl mezi prvními.
Ostrov má kolem sebe přirozenou ochranu v podobě korálových útesů a písečných mělčin. Vede sem jen jedna cesta pro lodě. Právě proto se sem po útoku na Pearl Harbor přesunuli američtí vojáci. Ve 40. letech zde vzniklo také první letiště. Například na Tahiti bylo letiště postaveno až v 60. letech.
Zvláštností je, že u břehu ostrova může být větší hloubka než několik stovek metrů od něj. Jedete lagunou a na jedné straně lodě máte dva metry vody, zatímco na druhé klidně tři sta. Korálové útesy chrání ostrov i všechny jeho resorty s vodními vilami před obrovskými vlnami. Bez této přirozené bariéry by nemohl existovat jediný hotel s bungalovy nad vodou, protože vlny by všechno zničily.
O jejich síle jsme se později přesvědčili na Tahiti, kde se nachází slavné surfařské místo Teahupoʻo. Tam oceánská vlna naráží na velmi mělký korálový útes, prudce se zvedá a vytváří silný, těžký tunel, kterým surfař projíždí. Právě kvůli mělkému útesu je případný pád velmi nebezpečný. Celkově nám Tahiti z hlediska vody připadalo jako nejdivočejší ostrov.
Ale zpět k Bora Bora. Laguna kolem ostrova je nádherně klidná a vlny tu většinou dělají jen projíždějící lodě. Polynésie je rájem pro potápění a šnorchlování. Vidět tu můžete rejnoky, manty obrovské, žraloky, tisíce druhů barevných ryb, delfíny, v létě velryby, výjimečně želvy a také murény, které mohou být pro potápěče velice nepříjemné.
Na jednu takovou murénu jsme narazili i my. Nejdříve šla po našem kapitánovi a potom po kameře. Naštěstí se ji podařilo odehnat. Některým potápěčům, kteří na murénu narazí a omylem ji podráždí, se ale podobné setkání může proměnit v dost bolestivý zážitek.
Šnorchlovat se dá v krásných, asi metr hlubokých mělčinách, kde pozorujete rybky, rejnoky nebo žraloky černocípé útesové. Anebo se můžete jen vznášet na hladině a patnáct metrů pod sebou sledovat obrovské hejno rejnoků skvrnitých.
Pro děti bylo nejjednodušší plavat v mělčinách s rejnoky a žraloky, kterým prý lidé nechutnají. I když pár útoků už se stalo, většinou si za ně mohou lidé sami – na žraloky se prostě nesahá. Pak si ani oni nevšímají vás.
Mnohem větší respekt než žraloci v nás nakonec možná budily obyčejné kokosy. Představa, že vám jeden spadne na hlavu z několikametrové palmy, není úplně příjemná. Procházka pod palmami tak s trochou nadsázky působí nebezpečněji než plavání se žraloky.
Na Bora Bora jsme strávili také vánoční svátky. Působilo to trochu komicky a lehce uměle, protože Vánoce se do místní krajiny, kultury a podnebí jednoduše moc nehodí. Jenže dnes už jsou tak globálním svátkem, že nemohly být opomenuty ani tady. A tak na ostrov přijel Santa Claus – samozřejmě na kanoi.
Když jsme potom lodí odjížděli na letiště, doprovázeli nás delfíni. Bylo to až kýčovité, ale krásné. Let z Bora Bora na další ostrov Moorea připomínal zastávkový autobus na křídlech. Po vzletu jsme letěli asi patnáct minut a přistáli na jiném ostrově, kde někteří cestující vystoupili a další nastoupili. Druhou zastávkou byla po dvaceti minutách naštěstí Moorea. Další vzlet a přistání už bychom zvládali jen těžko. Po našem výstupu letadlo pokračovalo ještě na dvacet kilometrů vzdálené Tahiti.
Moorea v překladu znamená „žlutá ještěrka“. Je to modrá laguna plná korálů, za kterou se zvedají špičaté zelené vrcholy. Na ostrově jsme strávili pět dní a přešli zde z roku 2020 do roku 2021.
Celou dobu tu bylo dost větrno, ale díky tomu nebylo tolik cítit horko. Slunce je v Polynésii opravdu zrádné. Stačí se pravidelně nenamazat a večer toho člověk lituje.
Byli jsme také šnorchlovat mimo lagunu a tam byly vlny opravdu pořádné. Nedalo se v nich skoro ani plavat, takže jsme raději zůstali na malé loďce, se kterou vlny házely ze strany na stranu a zepředu dozadu. Dodnes je nám trochu záhadou, že nikdo z nás nedostal mořskou nemoc.
Na ostrově jsme zažili několik skvělých výletů. Po vodě jsme vyrazili na jet ski po zátoce spojeným se šnorchlováním, po souši zase na čtyřkolkách se zastávkou u krmení úhořů.
Ze tří ostrovů, které jsme navštívili, působila Moorea nejméně turisticky. V našem hotelu bylo šnorchlování a plavání přímo u pokoje možná úplně nejlepší. Hloubka tu byla jen asi 150 centimetrů, přestože byla vila vzdálená od břehu zhruba 200 metrů. Kolem vodních vilek bylo navíc plno korálů a rybek.
Moorea rozhodně stojí za návštěvu. Natáčel se zde také film Vzpoura na lodi Bounty s Melem Gibsonem. Skutečná loď přitom kotvila u břehů Tahiti. Proč se tedy natáčelo na Moorea? Možná proto, že Tahiti od moře působí obydleněji, zatímco Moorea má mnohem divočejší a opuštěnější atmosféru.
Na Tahiti nám zrušili let, takže jsme se přes zátoku vydali trajektem. Byla to poměrně krátká, asi půlhodinová plavba, protože ostrovy nejsou od sebe příliš vzdálené.
Na Tahiti jsme si půjčili auto a projeli celý ostrov. Kolem dokola se dá objet za necelou hodinu. Nejhezčí bylo pobřeží, které v pozadí nechránily korálové bariéry, takže vlny mohly dojít až ke břehům. A měly opravdu sílu. Nejlepší na tom bylo, že kdekoliv jsme zastavili, bylo tam jen minimum turistů.
Naše tipy
Co navštívit: Kvůli dlouhému letu se určitě vyplatí spojit více ostrovů. My bychom doporučili minimálně Tahiti, Moorea a Bora Bora, případně přidat i další podle chuti a času. Každý ostrov má úplně jinou atmosféru. Bora Bora nabízí největší „wow efekt“, Moorea působí klidněji a rodinněji a Tahiti ukazuje divočejší tvář Polynésie.
Omezení pro děti: S dětmi jsou ideální hlavně mělké laguny, kde se dá bezpečně plavat a šnorchlovat. Větší pozor je potřeba u vodních vil (ty mívají dokonce věkové omezení), na výletech mimo lagunu a všude tam, kde jsou vlny nebo větší hloubka.
Tipy na jídlo: Naprosto kulinářskou bombou pro milovníky syrových ryb je poisson cru – syrová ryba marinovaná v limetce a kokosovém mléce. Ochutnat se vyplatí také všechny druhy exotického ovoce.
Co nedělat a na co si dát pozor: Nesahat na žraloky, rejnoky ani jiné mořské živočichy a nepodceňovat sílu oceánu ani ostré korály. Velkým rizikem je také slunce – a s trochou nadsázky i kokosy padající z palem.
Francouzská Polynésie je místo, kde se tyrkysové laguny, korálové útesy, palmy a nekonečný oceán spojují v obraz skutečného tropického ráje. Nabízí klid, dobrodružství, šnorchlování i silnou polynéskou kulturu. Každý ostrov má trochu jinou atmosféru, takže cesta nepůsobí jednotvárně. Je vzdálená a nákladnější, ale pro cestovatele, kteří hledají něco výjimečného, patří k nejkrásnějším místům na světě.
Více fotografií naleznete v Galerie - Francouzská Polynésie
