Špicberky – Klenot v srdci Arktidy
Mezi chladnými vodami Arktidy, v severovýchodní části Atlantského oceánu, se rozkládá souostroví Špicberky, norsky také Svalbard s hlavním městem Longyearbyen. Toto odlehlé souostroví, které patří pod norskou svrchovanost, představuje jedno z nejúchvatnějších a nejdrsnějších míst na světě. Se svou výjimečnou přírodou, a specifickým klimatem lákají Špicberky dobrodruhy, badatele a milovníky přírody z celého světa.
Zajímavosti ze Špicberk
Území nikoho
Na Špicberkách žije něco okolo 3000 obyvatel. Převažují mírně Norové, ale celá populace se skládá až z 55 národností. Hlavními jazyky zde jsou norština a angličtina. Na ostrovech se nachází i dvě ruské osady Barentsburg a Pyramiden, ale ta je od roku 1998 téměř opuštěná. Přestože Špicberky patří pod norskou správu, není to území žádného státu. A jelikož je to území„nikoho,, nelze se zde ani narodit a získat tak špicberské státní občanství. Ženy odjíždějí rodit do Norska či Ruska, a pak se s dětmi vracejí zpět. Totéž platí i pro úmrtí, ale to ze zcela jiného důvodu. Kapacita hřbitova byla více než před 70 lety naplněna, dále kvůli nízkým teplotám se těla v hrobech nerozkládají a nakonec kvůli aktuálnímu globálnímu oteplování, kdy začíná tát permafrost a staré hroby a rakve takzvaně vylézají napovrch a to začíná být pro místní problém. Jelikož se hřbitov nachází na svahu nad městem, hrozí, že by se nějaká rakev, s netknutým zmrzlým nebožtíkem, vytlačená ven z hrobu, mohla sklouznout až na silnici.
Království ledních medvědů
Ne nadarmo se o Špicberkách mluví jako o království ledních medvědů. Tato krásná a bohužel dnes velice ohrožená zvířata se pohybují po celém souostroví. Při setkání v divočině s člověkem mohou nastat častokrát i problémy. Nejsou výjimky, že hladový medvěd zavítá i do obydlených částí. Nejnebezpečnější je potkat medvěda po zimě, protože je hladový, a tudíž nejvíc agresivní. Mimo město je zde tedy povinnost mít u sebe pušku. Pokud už na medvěda narazíte, je použití pušky až to poslední a krajní řešení, protože zabití medvěda musíte řádně vysvětlit a zdůvodnit. V opačném případě vás čekají nemalé problémy. Zbraň zde vlastní úplně každý a na obchodech, restauracích a veřejných prostorách proto také uvidíte upozornění, že se nesmí vcházet s puškou. V zimě, kdy je nejvíce pravděpodobné, že město navštíví medvěd, jeho obyvatelé nechávají odemčená auta. Hádejte proč? …jste na cestě do práce nebo do školy, celý den tma a najednou je před vámi medvěd. Kam vás jako první napadne zalézt a ukrýt se před ním? Ano, přece do auta a v tu chvíli je jedno, jestli je vaše nebo cizí. Ještě se vrátíme k té tmě. Špicberky leží za polárním kruhem, a tudíž se tu střídá polární noc a polární den. To znamená, že je na ostrovech 4 měsíce světlo, 4 měsíce tma a mezitím rychlý přechod. Každý den se tma nebo světlo zkracuje o 20 minut.
(Ne) Obyčejný život v Longyearbyen
Domy na Špicberkách jsou stavěné na permafrostu. To znamená, že nemohou mít základy v zemi, která je 10-40 metrů do hloubky zmrzlá. Stojí na dřevěných nebo kovových konstrukcích, několik desítek centimetrů až metrů nad zemí. V létě pod nimi navíc protékají říčky odtávajícího ledu a sněhu z blízkých svahů. Domy jsou povětšinou barevné, aby se fádnost místní krajiny alespoň trochu narušila a u žádného domku není zahrada a nejsou zde ploty. Takže co dělat, když má někdo psa? Obyvatelé našli jedno řešení. Na kraji města postavili takové psí sídliště. Představte si pod tím oplocené území s desítkami kotců vedle sebe i na sobě. Majitelé si pro pejska kdykoliv dojdou, vyvenčí ho, stráví s ním čas a navečer zase hurá do paneláku. Ano, není to pro majitele ani pejsky asi to nejlepší řešení, ale tak to tam prostě chodí. Toto psí obydlí má ale jistou strategickou výhodu pro ptáky. Protože na Špicberkách nenajdete stromy, ptáci musí hnízdit na zemi v trávě a tím se pak stávají oni i jejich vajíčka snadnou kořistí pro další místní šelmu a tou je polární liška. Jenže, kam se liška obává vkročit, i přesto, že na zemi hnízdí taková hostina? Na místo, kde se dnem i nocí rozléhá štěkot desítek možná i stovek psů. Proto ptáci tak rádi hnízdí na louce hned vedle psích sousedů. A jelikož jsme opravdu na severu, chovají se zde hlavně větší plemena a najdete zde také husky farmy, kde se jezdí se psím spřežením. Chovají se v nich hlavně aljašští husky, protože jsou mnohem chytřejší a pracovitější než všem známější sibiřští husky. A jak poznáte aljašského husky? To je dobrá otázka, neodborník ho moc nepozná, co pes, to originál. Liší se mezi sebou velikostí, stavbou těla i barvou srsti. Tito psi vyžadují každodenní trénink. V zimě zapřaženi v sáních, v létě ve vozíku na kolech. A mají rádi zimu, v létě, pokud jsou„tropické dny,, kolem 20 stupňů, tak to se jim nelíbí, jelikož se při práci přehřívají. Tito milí společníci chodí v 8 letech do důchodu a pak je možné je adoptovat, a to i ze zahraničí a nebo je také můžete najít v Longyearbyen ve psí kavárně Cafe Huskies Svalbard. Tam je několik milých pejsků v důchodu, se kterými se můžete pomazlit, pokud mají tedy náladu. A pozor, pokud jdete do restaurace, kavárny nebo muzea, bývá zvykem se u vchodu zouvat, ale narazíte i na místa, kam se zouvat nemusíte, nebo dostanete návleky na boty. A když už se bavíme o domácích mazlíčcích, co taková kočka? No pokud byste bydleli na Špicberkách a chtěli mít kočku, tak na to můžete rovnou zapomenout. Tato malá šelmička je zde zakázaná kvůli její velké vášni, a tou je lovení ptáků, kteří jsou zde velmi chráněni
Naše cesta na Špicberky
Délka pobytu: 9 nocí - srpen 2022 (děti 6 a 7 let)
Ubytování
Funken Lodge – Longyearbyen (5 nocí)
MS Nordstjernen –plavba lodí k severní 80. rovnoběžce (4 noci)
Restaurace
Hotel Funken Lodge
Restaurace Kroa
Restaurace Stationen
Cafe Huskies Svalbard
Loď Nordstjerne
Celé toto dobrodružství začalo v teple domova u počítače pečlivou přípravou a plánováním. Bylo třeba zařídit letenky, ubytování a také vymyslet, co tam budeme dělat.
Čtyři dny jsme trávili na pevnině a zkoušeli všechno možné, co Špicberky nabízejí. Tatínek se vydal na čtyřkolky – děti tam nesměly ani jako spolujezdci, takže my ostatní jsme zatím chodili po městě. Společně jsme pak navštívili Svalbard muzeum, dali si kávu v Café Huskies, kde mají krásné a milé husky psy a vyrazili lodí pozorovat velryby a mořské ptáky. Ale největší zážitek nás teprve čekal: jízda se psím spřežením.
Na farmu jsme přijeli s pocitem, že víme, do čeho jdeme. Už jsme na saních párkrát jeli. Jenže tady nám paní oznámila: „Budete řídit sami.“ Rozdělila nás po dvou a začala ukazovat, jak sestavit vlastní spřežení. Každý měl šest psů. Našli jsme je mezi desítkami štěkajících, nadšených zvířat, odepnuli z řetězu a zapřáhli do postrojů. Psi skákali radostí do výšky, ostatní je štěkotem povzbuzovali – hluk, energie, chaos. A najednou jsme stáli s vlastním spřežením a čekali na povel.
Brzdy povolit a jedeme. Řízení bylo vlastně jednoduché – psi přesně věděli, co mají dělat, a paní z farmy jela vepředu, takže nás vedla. Jen bylo potřeba hlídat brzdu při každé pauze, jinak by smečka vyrazila sama. Jednou se vepředu poprali psi jiného týmu – a během vteřiny chtěli všichni ostatní taky. V tu chvíli jsme se na brzdy vážně pověsili celou vahou. Šest psů totiž dokáže vyvinout takovou sílu, která vás bez mrknutí oka táhne pryč. Byl to adrenalin, ale nakonec všechno dopadlo dobře. A především – byl to zážitek, na který budeme dlouho vzpomínat.
Protože na Špicberkách žádné silnice za hranicemi města neexistují, museli jsme přemýšlet, jak poznat i vzdálenější kouty. Volba padla na loď. Hurtigruten nabízí čtyřdenní plavbu na staré poštovní lodi Nordstjernen z roku 1920 – trasa z Longyearbyenu k ostrůvku Moffen nad 80. rovnoběžkou a zpět. Přístav, odbavení, krátké čekání – a už jsme si nesli zavazadla do kajut.
Kajuty? Dvě místnosti po dvou, malé, s kulatým okénkem těsně nad hladinou. Žádný balkon, žádný prostor navíc – člověk se tu cítil jako v muzeu, návrat o desítky let zpět. Ale mělo to kouzlo. Vlastní koupelna byla luxus, s tím jsme ani nepočítali. Po vyplutí následovala povinná bezpečnostní instruktáž a pak už si každý užíval loď po svém. Snídaně formou bufetu, obědy a večeře z meníčka se dvěma až třemi možnostmi.
První noc byla těžká. Loď jela nonstop, vlny skoro žádné, ale spát se prostě nedalo. Ráno jsme vyšli na palubu a dýchla na nás nádhera – fjord zasypaný čerstvým sněhem, mezi mraky prosvítalo slunce, všude kolem hory s bílým popraškem. Zima se hlásila o slovo.
Každý den nás čekaly dva výsadky na pevninu. Loď zakotvila kousek od břehu, po schůdkách do člunů a na pevninu. Záchranné vesty jsme museli mít pořád na sobě – kvůli případné rychlé evakuaci, kdyby se objevil lední medvěd. Výlety závisely na počasí. Loď před námi zažila smůlu – sedmimetrové vlny, lidem bylo zle, na pevninu se dostali jen dvakrát a medvěda neviděli vůbec. My měli štěstí: hladina klidná, slunce, občas lehký sníh – a medvědi čtyři.
Pamatuju si, jak jsme jednou večeřeli a z můstku zaznělo hlášení: „Na pobřeží je medvědice s mládětem.“ V tu chvíli všichni odhodili příbory a běželi na palubu. Vidět je bez dalekohledu, jen pár stovek metrů od nás – to byl okamžik, na který jsme tolik čekali a měli pořádnou husí kůži.
Jindy jsme zakotvili u malého ostrůvku s kolonií mrožů. Museli jsme se pohybovat potichu a s respektem. Leželi jeden přes druhého a když se někdo pohnul špatně, začalo reptání a hádky. A ten pach! Ale fascinovalo nás to.
Na dalších zastávkách jsme poznávali krajinu, staré těžební doly a připomínky historie. Vrcholem plavby bylo překročení 80. rovnoběžky. Loď obeplula ostrov Moffen, všichni byli venku na palubě, ťukali jsme si sektem a užívali ten zvláštní pocit být tak blízko severnímu pólu.
Poslední zastávkou byla osada Ny-Ålesund, nejsevernější osídlené místo s vlastní poštou. Hodili jsme do schránky pohled, prošli si městečko a pak už loď zamířila zpět k Longyearbyenu. Ráno připlutí do přístavu, pár hodin volna, poslední zastávka v Café Huskies – a pak odlet do Tromsø. V hlavě jediná myšlenka: sem se musíme přece jednou vrátit.
Naše tipy
Co navštívit: Milovníci psů určitě navštivte psí farmu a psí kavárnu, a pokud chcete vidět medvědy, vyplatí se plavba lodí. Čím delší plavba, tím je větší pravděpodobnost, že bílého huňáče uvidíte.
Omezení pro děti: Až na jízdu na čtyřkolkách jsme na žádné nenarazili. Je třeba jen dopředu vědět, do jakého počasí se s dětmi zrovna chystáte, je tam celkem zima i přes léto a na lodích to fouká, takže mít s sebou pasující oblečení. Po městě se chodí dobře, je malé, takže se všude dá dojít. Mimo město se vydávejte raději jen s doprovodem, protože ten bude ozbrojený. Přes léto je pořád světlo, takže ať jdete ulicemi v jakoukoliv hodinu, vždy je vidět na cestu. Hotely a všechna ubytování jsou vybavena závěsy, které nepropouští světlo, tak si na noc nezapomeňte zatáhnout. Pro nás vždy platí, že během polárních dnů chodíme všichni spát o 2-3 hodiny déle než normálně.
Tipy na jídlo: V restauracích se podává typicky norská, ale i mezinárodní kuchyně. I když tu nenajdete velké množství restaurací, určitě se dobře najíte. Za nás nejlepší je norský Skagen toast, krevety v majonéze dochucené citronem, někdy i koprem, na listovém salátu, navrch vajíčko, a to vše jen tak v misce nebo na toastu. A také si rozhodně nezapomeňte objednat polévku z lososa nebo jiné ryby. A doporučená restaurace? Neprošli jsme jich bohužel dost, ale asi nejvíce nám chutnalo v restauraci Stationen.
Co tedy říci na závěr. Nelze než podotknout, že ostrovy Špicberky jsou jedinečným kouskem světa, který okouzluje svou divokou krásou. Jejich ledové hory, tajuplné fjordy a široká rozmanitost arktické fauny a flóry zanechávají návštěvníky bez dechu. Nicméně, Špicberky nejsou pouze o pozorování přírodního krásna, jsou také svědky lidské odvahy a odhodlání přizpůsobit se extrémním podmínkám života v Arktidě. Tyto ostrovy nám připomínají, že i v nejneúprosnějších koutech světa můžeme nalézt sílu, krásu a inspiraci.
Více fotografií naleznete v Galerie - Špicberky
